1. Gondor na cestách

6. února 2011 v 13:57 | Ewil |  Deník živlů
deníky
Zdravím všechny poutníky :)

vivat tvorbě :)
S Nins jsme se pustily do společné povídky, spíše odlehčeného a komického žánru. Tedy spíš to začalo tím, že se Nins rozhodla rozjet dávno rozepsanou povídku jako jakési FF na Pána prstenů a v závěru dopadlo tak, že to píšeme spolu. A abych pravdu řekla, bavím se u toho a doufám, že budete i vy :D
Takže povídka je společná, psaná formou deníků. Tahle první kapitola je z dílny Nins a řvala jsem smíchy ještě dva dny potom. Je to z prostředí, které máme obě hodně rády :)
Příjemné počtení.


1. Gondor na cestách

Úžasné. Skvělé. Naprosto jedinečné. Co jsem komu udělala? Vždycky jsem přece byla tak hodná dívka, milá, neškodná. Ani lístečku bych neublížila, kytičku neutrhla, hlavní sál nezruinovala… No tedy pokud nepočítáme několik desítek zničených šatů, zahradu, co vypadala jako po výbuchu a pár hravých kousků, které okolí za moc hravé neoznačilo a těžce je rozdýchávalo. Ale jinak jsem naprosto nevinná a čistá duše. Takže co to tohle všechno mám?!
Můžu marně podupávat nohou a dožadovat se odpovědi na až příliš jednoduchou otázku: Proč? A odpověď ani po přimhouření očí, našpulení rtů a naštvaném pohledu, kterým vrhám všude okolo, nepřichází. Stejně jako se ke mně nikdo nepřiblíží. Mohla bych totiž kousat. Zavrčím a našpulím rty o něco více. Můj vztek smíšený s bezmocí narůstá.
V tomhle bodě by možná nebylo na škodu vysvětlit, proč jsem tak vzteklá. Vztek není běžnou součástí mojí povahy, anebo aspoň ne moc často. Každopádně jde o záležitost, v níž má hlavní úlohu jeden pitomý slib. Vezmu to stručně a snad dostatečně srozumitelně: Královna Arwen (moje máma) slíbila svému otci Elrondovi (tedy mému dědečkovi), že až nadejde vhodný čas, bude mít právo zasáhnout do naší výchovy. A ten čas evidentně nadešel, takže nás prostě posílají do Roklinky, místa zázraků. Anebo taky rozpadu a rozkladu. Co já vím, co zub času napáchal s tímhle elfským střediskem po Elrondově odjezdu až po doby jeho návratu zpět do Středozemě?
Ostentativně si povzdechnu a vrhnu další ze série nepříjemných pohledů okolo. V prstech žmoulám cíp rukávu a je mi srdečně jedno, že si ho pomačkám. Po celodenní jízdě budu vypadat, jako kdyby mě protáhli sérií kravského zažívání.
Zabodnu svůj zrak do Eldariona, který se mnou jeden v celém tom "nás", tedy co se první várky královské gondorské rodinky týče. Zase se čeká na něj. Jak typické. Občas přemýšlím, jestli se příroda nespletla a on neměl být holka. Sbalit si mu vždycky strašně trvá.
Povzdechnu si a koutkem oka sklouznu k tátovi. Ještě mi vstávají vlasy na zátylku, když si vzpomenu na celé to přemlouvání. Zkoušela jsem to. A nasadila jsem dokonce jeden z nejúčinnějších prostředků. A výsledek? Nic. Prostě se nedal. Jeho zatvrzelost byla podobná psovi, co vášnivě ohlodává svou kost.
Takže celkovým výsledkem mého neúspěchu, jednoho slibu a jedné zarputilosti, je tohle celé procesí, které směřuje do Imladris. A aby toho nebylo málo, cestou se musíme stavit v Lórienu u praprarodičů, kteří se po dovolené za mořem vrátili zpátky. Povídalo se, že Galadriel měla poněkud pocuchané nervy po válce o prsten. To samé i Elrond. Proto jim údajně mořský vzduch měl udělat dobře.
Podupnu nožkou ještě jednou a založím si ruce na prsou. Trvá to moc dlouho a dívat se do tváří rodičů mi moc nepomáhá. Nemusím tudíž dodávat, že jsem naprosto odvařená, paf a nadšená z toho, že bych se měla vydat kamsi na historický okruh třetího věku.

Sotva jsme za rozbřesku vyjeli z města, hned jsme se museli vracet. Eldarion si totiž zapomněl jednu veledůležitou věc - meč. Medvídka na spaní si samozřejmě vzal, ale zbraň tu prostě ne. A to je prosím následník trůnu a budoucí pán a král Gondoru.
Valar s námi, Melkor pryč.
Táta jen protočí oči a podává mu zbraň (očividně už si zvykl) a jedna z mých sester málem vypadla z okna, jak se smála. Stačí, že byla momentálně nemocná. Nemusela být ještě rozlámaná na kusy. Ale kdyby náhodou, proletěla by se fakt hezky.

No a tak jsem tady. Po celodenním putování vydal Eldarion rozkaz utábořit se. Konečně. Jenom jednu věc ale nechápu. Proč se u všech Valar rozhodl rozdělat oheň na pláni a nedojel k  několika set metrům vzdáleným skalám.
Vždyť tady jsme absolutně na ráně. Nekrytí ze všech čtyř stran. Očividně nedával pozor, když se brala strategie boje a táboření, anebo to bude tím, že je dospělej a tak má vždycky pravdu. Sázela bych na kombinaci obou možností. Zaručeně.
Ale… proč s sebou teda tahá všude toho medvídka?

Nuda. Nuda. Nuda. Veškerá má činnost je sezení u ohně a tiché pozorování okolí. Kdyby tu byla sestra, tak jsem se i dobře bavila. Jenže půlku rodiny pokosila neznámá nemoc a tak teď určitě leží v posteli a trpělivě snáší tátovu léčbu athelasem.
Kam až moje paměť sahá, nepamatuju si, že by nás léčil někdy něčím jiným. Na nachlazení čaj z athelasu, na horečku vývar z athelasu, na odřeniny drcený athlelas, jako prevence salát z athelasu, dušený athelas… FUJ!
Nevím, co nesnáším víc. Jestli brokolici anebo králův lístek?
Jeden jenom zakašle a už je tam tatínek s tím svým zeleným hnusem. Jedno pozitivum ale tahle léčba má a to musím přiznat. Uzdravíte se totiž tak rychle a už jen proto, abyste nemuseli tu zelenou věc ani vidět, natož cítit.

Máma nám vyprávěla, jak táta kdysi s pomocí králova lístku zachránil Froda, Éowyn, Faramira a moře dalších z velké bitvy o Minas Tirith.
Jo, tohle vyprávění jsem slyšela už tolikrát, že bych vám to byla schopná přeříkat i o půlnoci a ještě pozpátku. Ale není o co stát. Léty se z toho stala nudná historka.
Jenže táta tomu všemu nasadil korunu. A tím skutečně nemyslím, že by si ji sundal z hlavy a korunoval si athelas. I když… zas tak daleko od pravdy to nebude. Pořídil si totiž na zahradě záhon s athelasem. Spíš malou plantáž, jen tak pro upřesnění. To nic ale nemění na faktu, že ho žárlivě střeží dodneška.
Když jsem byla menší, spadl mi tam míč a pár rostlinek se tak poroučelo k zemi. Táta tehdy docela zuřil. To ovšem nebylo nic proti tomu, když mi tam zahučel meč. No co? Bylo mi jenom deset a teprve jsem se s ním učila zacházet. Tehdy král řádil jako tajfun. Takže následující tři týdny jsem se plížila ve stínech a první týden vůbec neriskovala vystrčení hlavy z pokoje. Trvalo dost dlouho, než se ho mámě povedlo uklidnit. Musela vynaložit veškeré své umění. Následující tři dny je nikdo neviděl.

Ale dost už o tomhle. Eldariona právě zachvátila královská hysterie, že vše nejde podle jeho představ. Na to by si měl chlapec zvykat. Myslím, že tím, že bude okolo poskakovat jako blecha v kožichu, si nepomůže. Ale já mu to říkat nebudu. Nemám svou samaritánskou chvilku.

Táborem zatím běží tiché řeči a stráže si dávají dobrý pozor, aby je bratříček nezaslechl. Když je někde bez táty, chová se jako sám Eru stylem běda tomu, kdo podryje jeho autoritu. Normálně šoupe zadek a pokyvuje tatínkovi. No, docházím k závěru, že moc skutečně korumpuje. Ale zpátky k těm řečem. U mě si stráže takový pozor na pusu nedávají a k mým uším doléhají tiché zvěsti. Soudě podle nich to ještě bude solidní blázinec.

Vážně už se nemůžu dočkat.

Eivinne
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.