Výkřik do tmy

8. listopadu 2010 v 19:47 | Ewil |  Z "deníku" jedné duše

.
Dnešek je zvláštní. Ve všech ohledech.
Rozhodla jsem se napsat krátkou jednorázovku. Potřebovala jsem to všechno někam dát a je to spíš povzdech do deníčku. Ale potřebný, jinak by mi dneska ze všeho už vážně cvaklo.
Každopádně kdo má zájem, může se podívat pod perex. Kdo ne, nenutím ho. Tohle je na svobodné volbě.

Ewil




Ta hudba patří k tomu.
zdroj: youtube.com

Nádech.
Tlukot srdce. Zrychlený tep.
Nic víc. Prázdno. Ticho. Klid.
Drtila jsem čelisti o sebe a snažila se potlačit tu hořkost, co se drala ven. Ze mě. Odkudsi z hloubky, kde byla doposud zavřená. Potlačovaná a pevně udržovaná. Jako snad něco špatného, co by mohlo pohltit okolí. Nebo mě?
Pozvedla jsem bradu, snad to mělo znamenat obranné gesto, to jsem sama nevěděla, ale zvláštním způsobem mi to dodávalo sílu. Zatínala jsem ruce v pěst a kráčela potemnělou ulicí, jen nedaleká pouliční lampa kreslila zlatavé obrazce v kaluži vody. Stíny, jako kdyby se kolem mě stahovaly a cosi se mě lepkavě dotýkalo, strhávalo s sebou. Nechtěla jsem. Nešla jsem. Nechci znovu. Už ne.
Více jsem semkla rty a rychleji zamrkala, trhaně se nadechla. Nechtěla jsem to pustit. Znamenalo by to, že jsem prohrála. A na tohle tvrzení je ještě moc brzy. Pořád je čas...
Ticho v ulici narušovaly mé pravidelné a pevné kroky, dívala jsem se snad až moc zaujatě na svůj stín, který, jako kdyby přede mnou utíkal. Snažila jsem se myslet na něco jiného. Nezahazovat to všechno. Doufala jsem, že když nemůžu mít jedno, můžu mít druhé. Místo toho jsem měla pocit, jako kdybych balancovala nad propastí, do které můžu spadnout. Snad po mě natahovala svoje prsty a stahovala dolů. Do neznáma a nejistoty. Padala jsem dolů a snažila se něčeho zachytit. Něčeho pevného a jistého. Nic.
Lapala jsem po dechu, jako kdybych aspoň ten chtěla ustálit. Marně.
Co na mě čeká dole?
Tvrdý pád nebo záchrana?
To nevím.
Nikdo to neví.
Hlasitý výkřik do tmy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Enny Enny | Web | 8. listopadu 2010 v 21:31 | Reagovat

Ta písnička se k tomu neskutečně hodí.
K obsahu... Vystihující, bravurní popis, emoce. Hodně emocí, abych byla přesná.
Dostalas mě, střeli. xD
Tím spíš, že to je, jako by to mojí náladě a mému rozpoložení z oka vypadlo.

2 Ewil Ewil | Web | 9. listopadu 2010 v 0:44 | Reagovat

[1]: Poslouchala jsem ji v tu chvíli, kdy je ta scéna popisovaná. Když jsem šla večer domů.
Děkuju, střelko :) emoce tam jsou. To byl účel. Někam jsem je dát musela a popravdě je mi po tomhle líp.
Obě máme zvláštní rozpoložení, četla jsem to u tebe.
Tyhle dny jsou divný.

3 Clarett Clarett | Web | 10. listopadu 2010 v 9:44 | Reagovat

Až z toho běhal mráz po zádech. Je to perfektně popsané... Páni. Cítím to zoufalství.

4 Verča Verča | E-mail | 10. listopadu 2010 v 17:45 | Reagovat

Zajímavá hudba.
Hezky popsané emoce. Jen jsem se do nich nedokázala vžít jako obvykle, když píšeš. Bylo to asi proto, že podvědomě nechci prožívat to zoufalství, o jakém píšeš. Taky pro mě tyhle dny nejsou úplně růžové, ale snažím se pokaždé, když na mě zaútočí nějaký chmury, je ze sebe dostat. Mám na to docela dobrou metodu. Zkus si lehnout na postel, na nic nemyslet a až se dostatečně uvolníš, představuj si, jak z tebe s každým výdechem odchází všechno zkličující, co v sobě máš a s každým nadechnutím do sebe nasáváš lásku a klid. Pokud máš křišťál, zkus ho při tom držet v ruce. Nejlepší je prý nebroušený a neupravený leštičkou.
Mě to celkem pomáhá. Doufám, že se brzo budeš cítit v poho a že nám tady napíšeš něco krásného, optimistického. Věřím, že ano a už se na to těším.:-)
P.S Jsem fakt ráda, že tě ta básnička potěšila. Byl to totiž její účel. Doufám, že se mi co nejdřív podaří urvat si volnou chvilku a odepsat ti na mail. Nerada totiž píšu v rychlosti, nerada ty maily odbývám.:-)

5 Ewil Ewil | 10. listopadu 2010 v 18:25 | Reagovat

[3]: Děkuju. Emoce dokážou asi hodně.

[4]: Děkuju moc, Verčo :) i za radu. Tohle dělávám, jen na to musím mít klid a k tomu křišťálu si do druhé ruky beru i vltavín. Bez něj ani ránu. :)
Taky v to doufám a chce to jenom nabrat sílu a druhý dech. Snad brzy...
U spousty lidí jsou tyhle dny pochmurné, jako to počasí. Je to jako epidemie. Ale snad se taky brzy dáš dohromady a vytrváš. Držím ti palečky. A pokud ses do toho neponořila, tak to má svůj význam. Sama máš svých starostí dost a tyhle emoce nejsou dobré, co jsou v té jednorázovce.
Potěšila mě, byla moc hezká. Na mail se těším a budu trpělivě vyčkávat :)

6 Lastovička Lastovička | Web | 11. listopadu 2010 v 15:15 | Reagovat

Krásna jednorázovka. Sama poznám to, kedy sa musím proste vypísať. :) Chcem povedať, že máš talent a ja to nehovorím len tak niekomu. :)
Ešte som si všimla, že máš rada RPG. Aj ja som na ňom mierne závislá, tak ti chcem odporučiť môj rpg blog: aula.blog.cz
Chýbajú nám kvalitní hráči. :D

7 Chiara Chiara | E-mail | Web | 17. listopadu 2010 v 20:25 | Reagovat

WOW
Je to super.

8 martnka martnka | Web | 23. listopadu 2010 v 20:02 | Reagovat

úžasně popsané emoce, máš prostě talent, který ti spousta z nás může závidět. Jen bych pro příště svý milovaný ewilce takový pocity zakázala:D
mimochodem, můžu si tě přidat do oblíbených?

9 L.o.u L.o.u | Web | 25. listopadu 2010 v 23:20 | Reagovat

Ta písnička se k tomu úžasně hodí..:)A celej ten příběh je skvělej. Takovej krásně děsivej...moc hezky se to čte:P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.