3. kapitola - V prach

17. října 2010 v 0:23 | Ewil |  Pouto
děti

Tohle už tady bylo. Kdysi. Znala jsem to. Viděla.

Jako kdyby chtěl využít té sekundy, toho milosrdného fragmentu, kdy doufal, že oním smíchem roztříští mou pozornost. Omyl.

To, co byla částečně i moje práce. Hromádka nervů. Troska. Skvělé, Taylore. Vážně dobrá práce.

Hořce jsem se v duchu ušklíbla a prošla kolem zrcadlící plochy, co mi dávala nazpět jen obraz promodralé holky, která hledá příležitost, jak být volná. Navěky.



TAYLOR

(...)

Znechuceně jsem se ušklíbl, když se zbytky jeho těla zhroutily k zemi. Zhluboka oddechujíc, jsem na kratičký okamžik pevně semkl víčka a jenom jsem cítil, jak moje vlčí podoba opadává. V pravém zápěstí mi výrazněji škublo, na což jsem zareagoval s nakrčeným čelem. Do rána to bude v pohodě. Vydechl jsem a pohnul se místa, abych přešel rychle ke kufru auta, zároveň jsem se kolem sebe obezřetně rozhlížel. Ne, necítil jsem žádné další krvelačné bestie, ale pro všechny případy. Bylo to bezpečnější. Nejsem žádný superhrdina, abych zmasakroval celou bandu upírů na místě. Vytáhl jsem z batohu malý černý zapalovač a sehnul se ke zbytkům rozdrásaného těla, které jsem nanosil na jednu hromadu. Byla potřeba se ho zbavit. Ten upír byl novorozenec. Jinak by se rozpadl, zmizel. Do háje. Na několika místech jsem ho podpálil, zapalovač zastrčil do kapsy u kalhot a rázem jsem zadržel dech, když mi do nosu pronikaly první částečky toho hnilobného zápachu. Zhnuseně jsem se ušklíbl, na okamžik pozoroval temný dým, jak se pomalu zvedá do výšin, kde i zmizel. Rozprostřel se do okolí.
Natočil jsem hlavu směrem k autu a rovnými kroky k němu přešel, aniž bych pořádně uvažoval, co vlastně dělám. Prudce jsem otevřel dveře na straně řidiče a sklonil se k zrzce. Namáhavě oddechovala a z malých ranek na krku, kam se jí zaklesly ostré střípky skla, jí stékala krev. Nic vážného, ale je potřeba to prohlédnout. Pozvedl jsem ruce a dlaněmi jí přejel po krku, stíral ty rudé stružky, smazával je z její kůže. Teprve potom jsem se jí zadíval do očí. Poprvé za tu dobu. Nevím, co jsem tím chtěl získat nebo co jsem tím sledoval. Nic. Vlastně nic. Nereagoval jsem na to, že se cosi drolí na prach a pomalu se sune z mé tváře. To chladné a nepřístupné. Maska. A já se ji nesnažil nijak obnovovat. Teď na to nebylo místo a ani čas. Pro daný okamžik mi to bylo skutečně jedno. Pootevřel jsem rty a snad samovolně mi z nich vyklouzlo její jméno. Vyslovené po takové době.
"Jocelyn," šeptl jsem k ní, abych se ujistil, že je všechno v pohodě. Očima jsem těkal po jejím obličeji až ke krku, možná jsem se vyhýbal i tomu pohledu. Jejímu. Jejím očím. Do háje, se vším. Potlačil jsem touhu vztekle udeřit pěstí do dveří auta. Proč se to ve mně tak mísilo a bouřilo? Očividně díky ní. Na co to popírat. V duchu jsem se nad tím hořce uchechtl. Povzdechl jsem si, a když už ta odmlka byla dlouhá a nebylo co prohlížet a za co tříštit pozornost, znovu jsem na ni upřel pohled. "Jsi v pořádku?"
Natočila na mě hlavu, přičemž jsem udržoval oční kontakt. Její tvář byla jiná. Bez příkras, bez masky, ale s tím rozdílem, že tohle bylo horší. Její hlas byl bez krusty ledu, jízlivosti a ironie, když ke mně promluvila.
"Měls mě nechat umřít," dostala ze sebe unaveným hlasem. Díval jsem se na ni a lehce krčil čelo, skutečně mi hned nedocházela souvislost jejích slov a plynula volně kolem mě, přesto se mi zasekávala pod kůži. Neodpověděl jsem. Mlčel. Co na tohle sakra odpovědět?! Cosi uvnitř mě, jako kdyby se bolestivě naškublo. Jako kdyby mě kdosi držel zezadu za krk a nutil mě, abych se na ni díval. Abych se díval na osobu, které předcházela té, co jsem dřív znal. Abych si to vychutnal. To, co byla částečně i moje práce. Hromádka nervů. Troska. Skvělé, Taylore. Vážně dobrá práce.
Natáhl jsem se po ní, vzal ji do náruče a nesl na místo spolujezdce. K volantu bych ji už vážně nepustil. V tomhle stavu řídit nebude. Jednou rukou jsem zachytil klopku k otevření dveří a posadil ji na sedadlo. Ještě jednou jsem v rychlosti prohlédl její krk, kde se ranky pomalu stahovaly. Setkal jsem se s jejím pohledem, jen abych jí oznámil. "Měli bychom co nejdřív vypadnout," pronesl jsem a raději natočil hlavu směrem k potemnělé silnici, co se za námi klikatila. A během vteřiny by se tam klidně mohli objevit další upíři. Tenhle problém bych fakt velice nerad řešil nebo se stal položkou na jejich jídelníčku. Už takhle jsme vyburcovali další. Ten puch z mrtvých ostatků novorozence se nese po celém okolí.
Vrátil jsem zrzce pozornost zrovna ve chvíli, kdy jí stékaly po tvářích slzy, z pootevřených rtů se jí vydral dutý sten. A vzápětí další a další. Slzy. Ze šoku? Možná. Bylo lepší, když jsem si to namlouval. Mnohem stravitelnější.
Poněkud váhavě jsem k ní vztáhl ruku a jenom sledoval, jak se má dlaň dotkla její zmáčené tváře a lehce ji pohladila. Ten dotek byl zvláštní a nedokázal jsem přesně pojmenovat, co to ve mně vyvolalo. Navíc se mi nad tím nechtělo uvažovat. Chtěl jsem ji hlavně uklidnit. Na okamžik jsem semkl víčka k sobě a zastavil proud myšlenek, co se mi stejně dotíraly na mysl, ať jsem chtěl nebo ne. Anebo se o to aspoň pokusil. Pozdě. Dobře, chtěla to skončit. Očividně k tomu má důvod. Jenže toho nebude využívat tady. Že bych zaujal pozici hlídacího psa? Pořádně jsem se nadechl, ale výdech, o který jsem se v následující chvíli pokusil, abych si dal trochu volnosti a povolil to napětí v hrudníku, se nedostavil tak, jak jsem chtěl. Neměl ten účinek. Díval jsem se jí do očí a jenom jsem cítil teplo její dlaně, co se dotkla mé ruky. V prvotním okamžiku jsem ji chtěl stáhnout. Jenže ten se rozplynul, rozsypal se na částečky. Četl jsem v jejích očích a v duchu se hořce poušklíbl. Neobelhala mě. I když se snažila. Kdyby jí to bylo všechno jedno, její chování za předešlé dny by bylo taky jiné. Tohle všechno byla jenom zástěrka. Došlo mi to dost dobře, ale teprve teď jsem povolil hráz a nechal vše proudit. Aspoň pro tuhle chvíli. Naposledy. O co se snažila? Dát mi najevo, že je spokojená a silná? Kecy. Jenom kecy. Uměl jsem se dívat a ona to sakra dobře ví.
Trochu jsem potřásl hlavou, čelisti drtil o sebe a díval se na vzlykající schoulenou postavu. Lapala po dechu. Na okamžik jsem odvrátil pohled jenom, abych ten obraz, co se mi živě a syrově otiskl do paměti, zase smazal. Prudce jsem rozevřel oči, když mi zraněnou rukou projela vlna bolesti a skrz semknuté rty, se vydralo tiché syknutí. S hlubokým nádechem jsem jí znovu vrátil pozornost a naznačoval jím, že bychom měli jet. Už takhle jsme se zdrželi víc, než bylo nutné. A mohly by být problémy. A ne malý.

(...)
Celá kapitola k přečtení ZDE!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.