2. Kapitola: Chlad

17. října 2010 v 0:17 | Ewil |  Pouto
děti

Úryvek druhé kapitoly.

Očividně bych měl degradovat na ledovou kru, ale problém je v tom, že se snaží marně. Potlačil jsem touhu ji tímhle trochu srazit a ironicky se uchechtl, jak jsem se na ni díval.

Mohla jsem počítat s komplikacemi. Vždycky se vyskytly. Ale většinou to nezačínalo rozpory ve vlastních řadách.

Bílá. Pouta. Lepkavý dotek. Vítězství. Cíl.

Diplomatka má potlačenou přeměnu ve vlkodlaka. Nedokáže transformaci. A to jsem hodlal využít. Abych se jí zbavil…



TAYLOR

(...)

Nehnul jsem ani brvou a jen jsem se jí díval zpříma do očí, semkl rty do úzké čárky. Propaloval jsem ji tvrdým a chladným pohledem, dával jí to hezky vychutnat. Všechno. Svou přítomnost, výraz, pohled do očí. Chtěl jsem, aby se jí každé moje slovo zakleslo do morku kostí a tam ji sžíralo. V duchu jsem se nad tím zle poušklíbl. Ať si to ochutná. "Jedeme mým, slečno Stockwood," prohlásil jsem pevně a jasně.
Pohlédla na mě a přikývla. No ne, ona se umí podívat na dotyčného, se kterým hovoří? Pokrok?
"Jsem si jista. Jsem dáma a ty, pokud vás něco naučily, mají přednost. Takže jedeme mým autem," usoudila ke mně a nasedla do auta, klíčky zastrčila do zapalování a poklepávala prsty do volantu. A to si myslí, že za ní přiběhnu jako pejsek a budu jí na všechno pokyvovat? Nebo že si před ní sednu na zadek? Tak to se šeredně spletla. Rukama jsem se zapřel do vyvýšeniny nad dveřmi terénního auta a nahnul jsem se k ní, propalujíc ji chladným pohledem. Jako kdybych ji chtěl na místě zmrazit.
"Jestli jste si nevšimla, tohle mám z většiny na starost. A rozhodně nebudu poslouchat vaše rozmary a dohadovat se," pronesl jsem rázně a nesmlouvavě, můj hlas téměř rezonoval celým parkovištěm, přesto jsem jej nijak nezvyšoval. Neúprosně jsem se na ni díval i v okamžik, kdy se na mě téměř mile pousmála. Jak pozorné.
"Budete riskovat lak vašeho auta?" pozvedla obočí, ledovost mi oplácela. Jenže se mnou to nic nedělalo. Nic z toho, co mi řekla, i kdyby se sebevíc snažila. Nezáleželo mi na ní, na jejím názoru ani na ničem z toho, co udělala. Spíš jsem se dokonale bavil. Myslí si, že mě tenhle výraz nebo pohled zastraší? Nebo zmrazí na místě? Očividně bych měl degradovat na ledovou kru, ale problém je v tom, že se snaží marně. Potlačil jsem touhu ji tímhle trochu srazit a ironicky se uchechtl, jak jsem se na ni díval.
"Možná to máte na starost, ale já vybírám dopravní prostředek. A bude to ten můj. Tak nás přestaňte okrádat o čas a laskavě si už nasedněte," odsekla mi a zabouchla dveře u řidiče. A to řekl kdo?
Zle jsem se ušklíbl a dveře, které právě zavřela, jsem v klidu otevřel. Já jsem s ní ještě neskončil. Klidně budu její noční můra. "Věřím, že mě hodláte po cestě vaší jízdou pobavit," utrousil jsem k ní poměrně jízlivým podtónem a věnoval jsem jí ještě přehnaně milý úsměv, aby si to celé vychutnala. V hlavě se mi mihlo cosi o ženských za volantem a prudce jsem přibouchl dveře. Zavrtěl jsem nad tím vším pobaveně hlavou. V hrdle mi zabublalo smíchy, než jsem jím vybuchl a zamířil jsem směrem ke kufru svého auta, abych z něj vylovil cestovní tašku a následně ji uložil do toho jejího super auta, kterým se mě tady snažila oslnit.
Klidně a pomalu jsem se vydal k místu spolujezdce, nedokázal jsem celou dobu potlačit smích. Jako kdyby mi oči zledovatěly a střípky chladného a zlého smíchu, se zabodávaly do uší, vnikaly pod kůži. Ale ne do mých.
Nevěnoval jsem jí už jediný pohled, naprosto jsem ji vytlačil z okolí a žádný problém mi to nedělalo. Jako se vším a se všemi, kdo mě doopravdy nezajímali. Pohodlně jsem se rozvalil na sedačce, pokrčil nohy v kolenou, abych se tam vůbec vešel a vytáhl telefon, na němž mi před chvilkou zavibrovala textovka. Suzan. Najel jsem na kolonku nových zpráv, abych jí odepsal. Pouze matně jsem vnímal, že jsme vyjeli z parkoviště a následně z města. O zbytek jsem se nestaral. Pokud cestu zná, ať si jede, když jí to udělá radost. Přece jí to nebudu odpírat. Jsem tak milosrdný…jízlivě jsem se poušklíbl nad sledem oněch myšlenek, načež jsem odeslal Suzan odpověď na několik jejích otázek.
S přimhouřenýma očima jsem se díval z okna a klidně sledoval rozmazané šmouhy stromů a domů, přičemž jsem poklepával prsty do opěradla dveří. V krátkých časových intervalech mi vibroval telefon, když mi odepsala Suzan. Potřeboval jsem to jen ukončit a bohužel se ráno už nenašel čas. Tvářil sem se stále nepřístupně a netečně vůči okolí. V duchu jsem se chladně zasmál. Bylo tu něco, co jsem hodlal využít. Něco, co by měl Alfa vědět a já si toho všiml mnohem dřív…

(...)
Celá kapitola k přečtení ZDE!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.