1. Kapitola: Mrtví se někdy vracejí

17. října 2010 v 0:12 | Ewil |  Pouto
děti

Přináším úryvek k první kapitole Pouta, které píšeme s Nins. Odkaz na stránku je přiložený pod perexem spolu s kusem kapitoly.

Krátký pevný stisk ruky. Přímý pohled do očí. Maska. Tvář bez výrazu.

Nevěnoval jsem jí už jediný pohled, zdvořilosti bylo dáno za dost. Očividně i z její strany. No výborně, pak problémy nebudou.

Semknula jsem víčka, když už mi před očima začínala tančit písmenka a slévat se v jeden mohutný chumel, ze kterého vybíhaly linky pera a kreslily mi před vnitřním zrakem tvář. Tu tvář, kterou jsem nechtěla vidět.

Kličkoval jsem mezi auty, ignoroval jsem jejich vzteklé troubení a ještě více přimáčkl na plyn, jako kdybych z motorky chtěl vykřesat i nemožné. Jako kdybych ze sebe chtěl dostat poslední nadechnutí.



TAYLOR

(...)

Nepohnul jsem se ani o kousek, když se velké dveře s jakýmsi tichým zaskřípěním otevřely a do místnosti doslova vplul neznámý pach i vůně. Neznámý? Semkl jsem rty ještě víc k sobě, rysy ve tváři mi ztvrdly, nehnul jsem ani brvou, jen jsem lehce pozvedl hlavu a přimhouřil oči, dívajíc se stále ven. Nepatrně jsem odpil whisky, pomalu tající kousky ledu o sebe ve sklenici zacinkaly. To jediné k okolním zvukům.
"Vítejte, slečno Stockwood," ozval se Alfa jako první. Otřelá fráze. Cítil jsem na sobě jeho pohled, jako by mě vyzýval, abych se jim věnoval. "Chtěl bych vám představit Taylora Matthewse. Je Alfou celé akce, řídí ji."
S naprostým klidem a chladnou tváří, jsem se k nim otočil čelem, beze spěchu odložil sklenici na stůl a kývl Alfovi. Dost představování.
Přešel jsem k mladé zrzavé ženě a už jen ze slušnosti, k ní napřáhl pravici, kterou jsem s ní krátce stiskl. Mám přece nějaký vychování, ne? Věnoval jsem jí nepřístupný a odtažitý pohled, který mi i ona opětovala. Skvěle, to si budeme rozumět.
"Slečno Stockwood," pronesl jsem pevným hlasem a krátce jsem přikývl. Zachovával jsem si tvář téměř bez výrazu. Zvyk. Přirozenost.
"Pane Matthewsi," odvětila a otočila se na Alfu. Nevěnoval jsem jí už jediný pohled, zdvořilosti bylo dáno za dost. Očividně i z její strany. No výborně, pak problémy nebudou. S tím jsem se od nich odvrátil a znovu uchopil do ruky sklenici s nedopitou whisky. Naprosto bez zájmu jsem přešel zpět k oknu a jen zpovzdálí napůl ucha poslouchal jejich rozhovor, zabral jsem se více do vlastních myšlenek, probírajíc si základní body celé Akce. To mě zajímalo. Nic víc. Nikdo jiný…
"Máte pro mě připravené veškeré podklady?" směřovala dotaz k Alfovi. Sledoval jsem v odraze okna vysokého muže, jak přikyvuje a skládá nějaké papíry zpět do složky, následně je ženě podává. Zadíval se na ni a kývl bradou k deskám.
"V klidu si to pročtěte, věnujte zvláštní pozornost poznámkám. Jsou tam uvedeny případné plány, pokud by nastaly změny nebo komplikace. Vše bylo schváleno," vysvětlil jí krátce, přičemž o mě zavadil postranním pohledem, než stočil pozornost zpět k ní. "Pokud máte nějaké otázky…" větu nechal vyznít do prázdna, jako by ji pobízel k tomu, aby se případně ptala.
Potlačil jsem protočení očí i povzdech. Zbytečně zdržuje. Pokud je schopná, vyzná se v tom. Znovu jsem se napil a postranním zrakem jsem si všiml čehosi zlatého, co se zalesklo na jejím prstě. Poušklíbl jsem se a s klidem jsem zakroužil sklenicí, kde zbylo whisky jen při dně, smíchala se s roztátým ledem.
"Děkuji, poradím si," usoudila k němu rázněji, nahlížejíc do složky. Odvrátil jsem od nich pohled a s tichým povzdechnutím sledoval život venku na ulici. Třeba by už taky mohla jít. Mám své práce dost. Rysy ve tváři mi více vystouply a pozvedl jsem bradu.
"Pokud je to vše, půjdu si to prostudovat," řekla klidným a jakýmsi chladným tónem. No výborně. "Omluvte mě, pánové," dodala ještě a jen jsem slyšel tiché klapání podpatků o podlahu a následné zavření dveří.
Doslova jsem do sebe obrátil zbytek obsahu ve sklenici a odstoupil od okna, několika dlouhými kroky jsem přešel ke stolku a vrátil ji na něj. Vzhlédl jsem k Alfovi a kývl ke dveřím.
"Fajn. Pokud nic nepotřebuješ, tak půjdu. Moje přítomnost tady byla stejně naprosto zbytečná," usoudil jsem s jakýmsi šklebem. O nos se mi otřela ta vůně, co tu po ní zbyla. Semkl jsem znovu rty a tázavě se zadíval na Alfu. Ten se pouze mlčky posadil do svého velkého křesla, lokty se opřel do tvrdé desky stolu a spojil prsty u pusy. Tenhle pohled mě rozčiluje. Pozvedl jsem tázavě obočí. Mám tu snad stát celý den?
"Můžeš jít," pokynul mi po chvíli ticha, kdy jsem mohl už dávno být ve své kanceláři nebo někde na cestě z Rady. Mlčky jsem přikývl, otočil se k němu zády a během necelé minuty vycházel ze sálu. Kráčel jsem dlouhou chodbou, míjel několik členů Rady a s pokývnutím jim odpovídal na pozdrav. Klasický zmatek, co vládl po ranní schůzi. Slunce dovnitř vrhalo podlouhlé provazce jasného světla, krátce jsem jimi procházel.
(...)

Celá kapitola je ZDE!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.